Rok v honitbě: Lov zabere pár dní, zbytek je práce

Proč to vůbec psát

A ještě jedna věc na tom obrázku nesedí: ten muž. Myslivost dnes dělají muži i ženy a mladších žen mezi nimi přibývá. Nejsou to žádné hostky — jsou to členky spolků, hospodářky, vůdkyně psů a lovkyně, a v Českomoravské myslivecké jednotě mají i vlastní klub, Dámy české myslivosti. Kdo si pod myslivcem pořád představuje důchodce v zeleném, ten se nedíval posledních pár let.

A troufnu si říct ještě víc: velkou část lovecké kynologie dnes táhnou ženy. Na zkouškách, na výcvikových dnech i na dosledech je to vidět a není to zdaleka jen o tom, že mají psa. Je to práce, kterou dělá ten, kdo jí dá roky — a těch žen je mezi nimi hodně. Co takový pes musí umět a čím projde, než se smí použít, je v článku Zkoušky loveckých psů.

Myslivosti se nejčastěji vytýká, že je neprůhledná. Že se za ní schovává zabíjení zvířat pro zábavu a že „péče o zvěř“ je jen slovo do výroční zprávy. Ta výtka má jeden skutečný základ: o té práci se mluví málo a dokládá se ještě míň.

Nejde ji vyvrátit lepším argumentem. Jde ji vyvrátit jedině tím, že se ukáže, co se v honitbě dělá od ledna do prosince — a že většina toho s lovem nemá nic společného.

Jaro: nejcitlivější měsíce roku

Jaro je v honitbě období, kdy se nejvíc chodí a nejmíň střílí. Rodí se mláďata, vrací se tažní ptáci a zvěř je po zimě nejslabší z celého roku.

Většina jarní práce je proto údržba a klid. Uklízejí se krmná zařízení po zimě, opravuje se, co vzala voda a sníh, a do míst, kde se kladou mláďata, se prostě nechodí. Sečení luk je samostatná kapitola a zaslouží si vlastní text; zatím stačí vědět, že je to pro srnčata nejnebezpečnějších pár týdnů v roce.

Ve stejné době se sčítá zvěř. Z toho sčítání pak vychází plán chovu a lovu na celý rok, tedy i to, kolik kusů se vůbec smí ulovit. Není to odhad od oka a není to papír do šuplíku — je to základ, ze kterého se celý rok vychází.

A ještě jedna jarní práce, kterou zvenku nečeká nikdo: hlídání čerstvě zasetých polí. Jakmile je zaseto, chodí se k plochám večer co večer, aby se do osiva nepustila černá zvěř. Není to lov a většinou u toho nepadne rána — jde o to tam být, aby zvěř věděla, že je pole hlídané. Je to nejlevnější způsob, jak předejít škodě, kterou by stejně platil spolek; kolik ty škody dělají, je na konci článku.

U nás to znamená patnáct krmných zařízení, která se musí projít, opravit a připravit na další rok. Každé z nich někdo postavil, někdo k němu v zimě chodil a někdo ho teď spravuje.

Léto: voda, škody a první napětí

V létě se honitba řeší dvěma směry naráz. Jedním je zvěř, druhým zemědělec.

Zvěř potřebuje vodu a klid. V suchých letech je napajedlo rozdíl mezi tím, jestli se zvěř v honitbě drží, nebo odejde. Políčka pro zvěř se zakládají přesně proto, aby měla co žrát jinde než v tom, co patří někomu jinému.

Protože to druhé je škoda na poli, a ta je u divočáků každoroční jistota. Myslivecký spolek ji platí, takže zároveň platí za to, že se zvěř v jeho honitbě drží. Je to nepříjemný, ale poctivý mechanismus: kdo chce mít v honitbě zvěř, nese její náklady.

Na konci července a v srpnu přichází srnčí říje. V tu dobu se v honitbě chodí hodně, ale většina těch cest nekončí ranou — pozoruje se, kdo kde je a v jakém stavu.

Podzim: nejviditelnější část roku

Podzim je to, co si veřejnost pod myslivostí představuje. Jenže i on začíná jinde než u pušky.

V září je jelení říje, v říjnu se sklízí a zvěř se stahuje do lesa, v listopadu a prosinci jsou naháňky. Před každou z nich je půl dne práce, kterou nikdo nefotí: rozdělit leče, rozsadit střelce, zajistit honce, obvolat lidi a ohlídat, aby věděli, kde stojí a kam se nestřílí.

Současně se chystá zima. Krmná zařízení se plní, cesty ke krmelcům se prohazují, aby se k nim dalo dostat i v závěji, a doplňuje se sůl.

A co se uloví, to se zpracovává. Z jednoho kusu je práce na několik dní: vyvrhnout, zchladit, počkat na výsledek vyšetření, rozbourat, teprve pak zpracovat. Podrobně je to v článku Z naháňky do klobásy.

Zima: tady se pozná, kdo se o honitbu stará

Zima je období, kdy se v honitbě dělá nejvíc a nejmíň je to vidět.

Přikrmování není sypání zrní pro radost. Je to způsob, jak zvěř přečká měsíce, kdy nic neroste, a hlavně jak ji udržet mimo mladé porosty a sady, kde by jinak okusovala to, co má růst dalších třicet let. Krmelec se musí plnit pravidelně, ne když se to hodí, a dostat se k němu v lednu znamená ujít to pěšky.

Druhá polovina zimní práce je klid. Zvěř v zimě žije z tukových zásob a každé vyrušení ji stojí energii, kterou nemá odkud doplnit. Proto se v nejhorších týdnech do některých částí honitby prostě nechodí.

A pak se zase sčítá, vyhodnocuje a plánuje. Rok se zavře a začne další.

Co v honitbě stojí, to někdo postavil

Posed, kazatelna, krmelec, krmítko. Zvenku to působí jako výbava, která v honitbě prostě je. Není. Každý kus někdo postavil — koupil dřevo, slepil to doma na zahradě a pak to odvezl na místo.

Je to práce, která se dělá v mezičase: mezi sezonami, o víkendech, doma. A nekončí postavením — každé zařízení se musí jednou za rok projít, dotáhnout a opravit, protože mu celý rok prší a sněží na hlavu.

A pak už jen stojí. Kdo jde kolem, vidí posed. Práci, která je za ním, nevidí nikdo.

Kolik je toho hodin

Přesný deník si nevedu, ale řádově je to jasné: práce, která není lov, jde v mém případě ročně do stovek hodin. Krmení, opravy, sečení, sčítání, brigády, schůze, zpracování zvěřiny.

Proti tomu stojí lov. Loňská sezona u mě znamenala dvacet naháněk a dva hony — k tomu individuální lov, ale i s ním jsme pořád u desítek dní, ne stovek.

Ten poměr je celá odpověď na otázku, co myslivec vlastně dělá. Lov je nejkratší a nejviditelnější část roku. Zbytek vidí jen ten, kdo tam je.

Co, kdy a jak se vlastně smí lovit

Tohle je část, kterou zvenku skoro nikdo nezná — a přitom vysvětluje většinu toho, co vypadá jako libovůle.

Co: neloví se, co kdo chce

Druhy, které se smí lovit, určuje zákon. Kolik kusů z nich, to určuje plán chovu a lovu, který vychází ze sčítání a schvaluje ho orgán státní správy myslivosti. Spolek si nemůže říct, že letos uloví dvakrát víc — a stejně tak nemůže plán nenaplnit, protože i to je porušení.

Kdy: doba lovu u každého druhu zvlášť

Každý druh má v roce období, kdy se smí lovit, a zbytek roku je hájený. Ta data nejsou zvyk ani dohoda, jsou ve vyhlášce. A nejsou náhodná — drží se tří věcí:

• Kladení a odchov mláďat. Samice se neloví v době, kdy má na sobě závislé mládě. Proto má srna dobu lovu posunutou do druhé poloviny roku.
• Říje. U některých druhů se loví právě v říji, protože je zvěř v pohybu a dá se posoudit; u jiných je to naopak důvod k hájení.
• Zimní strádání. Na konci zimy je zvěř nejslabší a rušení ji stojí energii, kterou nemá odkud doplnit.

Mladá spárkatá se dnes loví celoročně

Tohle je věc, kterou zvenku nikdo netuší, a přitom mění celý obrázek. Od ledna 2020 do března 2030 platí dočasná úprava, podle které se spárkatá zvěř do dvou let věku smí lovit po celý rok, tedy od 1. ledna do 31. prosince. Týká se jelena evropského, daňka, muflona, siky japonského, siky Dybowského a srnce obecného.

Ta výjimka byla v dubnu 2025 prodloužena o dalších pět let a důvod je v odůvodnění novely: stavy se nedaří snižovat. Není to rozšíření loveckých možností pro zábavu, je to přiznání, že dosavadní nástroje na přemnoženou spárkatou nestačily.

Praktický dopad: mladá zvěř je hájená jen formálně a tlak na odlov se soustředí právě na ni. Dospělá zvěř má doby lovu dál omezené.

Doby lovu dospělé zvěře

Podle téže dočasné úpravy, která do roku 2030 nahrazuje základní tabulku vyhlášky:

U druhů, kterých se dočasná úprava netýká, platí základní tabulka:

Pozn.: vyhláška má dvě vrstvy — základní tabulku a dočasnou úpravu, která ji u spárkaté do března 2030 přebíjí. Proto se zdroje na internetu často rozcházejí: jeden cituje základ, druhý výjimku. Vyhláška se naposledy měnila v dubnu 2025.

K lovu nestačí chuť. Potřebuješ lovecký lístek, povolenku k lovu do konkrétní honitby a u kulovnice zbrojní průkaz. Povolenka není formalita: je v ní napsané, co a kolik smíš ulovit, a bez ní jsi v honitbě pytlák, i kdybys byl myslivec třicet let.

Ulovený kus se označí plombou a vystaví se k němu lístek o původu zvěře. Plomba má číslo, které musí sedět od honitby až po zpracovatele — proto se dá u každého kusu dohledat, odkud je.

Zakázané jsou i některé způsoby lovu a ty zákazy dávají stejný smysl jako doby lovu: nelze lovit zvěř v nouzi, zvěř vyháněnou ohněm nebo zaplavováním, ani způsoby, které nedávají zvěři šanci.

Čtyři věci, které lidi překvapí nejvíc

Z vysvětlování laikům vychází pokaždé totéž. Představa zvenku je, že se loví trofejová zvěř, že je to zábava a požitek. Skutečnost je čtyřikrát jinde.

1. Většina lovu je selekce, ne trofej

Plán nerozlišuje jen druhy, ale pohlaví a věkové třídy. Loví se především to, co je potřeba z populace odebrat — mladá zvěř, samice, kusy, které do chovu nepatří. Trofejový kus je ve výkazu zlomek, ne cíl. Kdyby se lovilo jen „to trofejové“, populace by se rozsypala a škody by vyletěly nahoru, protože se neodebírá to, co se množí.

2. Nemocné a zraněné kusy se odstřelují přednostně

To je část, o které se mluví nejmíň, a přitom je nejvíc vidět, co myslivost je. Kus, který je nemocný, zraněný nebo v tak špatném stavu, že zimu nepřežije, se loví dřív a bez ohledu na to, jak vypadá. Jak takový kus pozná člověk v terénu a co se s ním pak děje, je v článku Tahle laň vážila čtyřicet kilo.

3. Výkupní cena zvěřiny je dnes na historickém minimu

Běžná představa je, že ulovený kus je kořist v hodnotě tisíců. Skutečnost je tahle:

Deset korun za kilo divočáka. A to je cena na historickém minimu, ne výjimečný propad jedné sezony.

Postav si to vedle sebe: spolek zaplatí za škody na poli klidně stovky tisíc a za kilo zvěřiny dostane deset až pětadvacet korun. Když se k tomu připočte čas na vyvržení, chlazení, vyšetření a bourání, nevyjde z toho výdělek ani náhodou. Vyjde z toho maso pro sebe a pro okolí a hromada práce.

Tohle je bod, kde se nejčastěji láme představa o myslivosti jako o výnosné zábavě. Ona není ani výnosná, ani zábava v tom smyslu, jak to slovo lidi myslí.

4. Škody na polích platí spolek, a nejsou malé

Tohle překvapí úplně každého: když divočáci rozryjí kukuřici, platí to myslivci. Ne zemědělec, ne stát. Spolek, který tu honitbu má pronajatou.

A nejsou to symbolické částky. Dnes se škody běžně pohybují ve vysokých desítkách tisíc korun a není neobvyklé, když se vyšplhají na stovky tisíc. To není pokuta za nic — to je zaplacená kukuřice, kterou rozryli divočáci, a platí ji lidé, kteří za ni nedostanou nic než povinnost ji nahradit.

Je to mechanismus, který většinu výtek obrací naruby. Myslivec nemá zájem na tom, aby bylo zvěře co nejvíc — má zájem na tom, aby jí bylo tolik, kolik krajina unese. Každý kus navíc je jeho vlastní účet.

Co z toho má člověk, který neloví

Tohle je ta část, kvůli které text vznikl.

• Zvěř v kulturní krajině se bez zásahu neobejde. Pole, lesní monokultury a silnice nejsou prostředí, ve kterém by se populace srovnávaly samy. Velcí predátoři se vracejí pomalu a zatím jen místy.
• Počet kusů, které se smí ulovit, není libovolný. Vychází z plánu, ten ze sčítání, a plán schvaluje státní správa. Není to rozhodnutí jednoho člověka na posedu.
• Zvěřina je maso s nejkratší cestou, jakou v Česku seženeš. Žádná velkochovná hala, žádný transport přes půl Evropy. Co musí sedět, než se dostane na stůl, je v článku Zvěřina na trh.
• Většinu práce platí spolek ze svého. Krmivo, zařízení, škody na polích, nájem honitby. Nejde o výdělečnou činnost.

Proč se o tom nemluví

Protože to není vidět a protože se to dlouho nedokládalo. Spolek, který celou zimu krmí, opravuje a sčítá, o tom nemá jak podat zprávu nikomu kromě sebe — a to, co nejde ukázat, v očích veřejnosti neexistuje.

Tohle se dnes mění, protože evidence přestává být krabicí od bot a začíná být dohledatelnou řadou záznamů. Kolik se nakrmilo, kolik odpracovalo na brigádách, kolik kusů se ulovilo proti plánu a kolik škod se zaplatilo. Myslivost, kterou jde doložit, je myslivost, kterou nemá smysl napadat.

Ale to je až druhý krok. První je ten, že se o té práci vůbec začne mluvit.