Nemoci se nevyhýbají ani volně žijící zvěři. Tahle laň vážila čtyřicet kilo

Proč padla rána

Tohle je první věc, která se venku chápe obráceně. Existuje představa, že myslivec vybírá ty nejhezčí kusy — nejsilnějšího jelena, nejtěžšího divočáka. Skutečnost je taková, že velká část odlovu míří přesně opačným směrem: na kusy, které v honitbě být nemají.

Tahle laň byla přesně ten případ. Nebylo potřeba k ní přiložit dalekohled na dlouho. Zjevně podvyživená, zaostalá, na leden ve stavu, ve kterém být neměla. Volně žijící zvěř totiž není zdravá sama od sebe — to je představa, kterou má veřejnost o přírodě nejčastěji špatně. Rozhodnutí padlo dřív než rána — stejně jako u strakatého selete, které jsem ulovil právě proto, že vypadalo výjimečně.

Celý kus vážil čtyřicet kilogramů. Kdo jelení zná, tomu tohle číslo řekne všechno.

Co bylo pod kůží

Tady je asi na místě říct, z jaké pozice o tom píšu. Mám kurz prohlížitele a u veterinární správy jsem veden jako osoba proškolená k prohlížení zvěřiny. Neznamená to, že rozhoduju o poživatelnosti — znamená to, že prohlídku dělám a mám poznat, kdy nález patří výš.

Doma jsem ji začal stahovat a bylo jasné, proč tak zhubla. Střečci. A ne pár míst — šlo to přes kýtu, přes plec, a když jsem se dostal hloub, bylo to i ve svalovině.

Střečkovitost — podkožní i nosohltanová — patří mezi běžně probíraná parazitární onemocnění spárkaté zvěře a sama o sobě není nic exotického. Rozdíl mezi „něco se našlo“ a tímhle je v rozsahu. Silná invaze zvěř vysiluje, a to je odpověď na otázku, proč byla tak lehká.

Kdy se takový kus vyhazovat nemusí — a proč tenhle byl jinde

Ve výukových materiálech pro proškolené osoby stojí, že nález střečkovitosti není důvodem nepoživatelnosti. Tuhle větu je snadné citovat špatně, protože má podmínku, která se musí doříct.

Platí, když jde o pár larev a svalovina je čistá. Pak se postižené části oříznou a zbytek je v pořádku. Tak to ostatně většinou vypadá — střečkovitost není nic výjimečného a spousta kusů s ní projde bez potíží.

Tenhle případ takový nebyl. Nešlo o pár míst a šlo to do svaloviny. A tady přichází přesně to, k čemu proškolená osoba je: rozhodnout, co s kusem dál. Buď si troufnu posoudit to sám, nebo to předám veterinární správě — od toho ta možnost je.

Tady jsem si jistý byl.

Takový kus do oběhu nepustím. Nahlásil jsem to hospodáři a předsedovi spolku, rozhodli jsme to společně a kus byl zlikvidován podle předpisů — ne vyhozen do popelnice.

Nikdo na tom nevydělal. Byl to večer práce, čtyřicet kilo pryč a z honitby jsem si neodnesl nic. Zato existuje záznam o tom, že se to stalo, a lidi, kteří o tom vědí.

Zastavení šíření není o tom, co jsem vyhodil

Takhle jsem o tom nejdřív přemýšlel i já: odstraním zamořený kus, uleví se zbytku honitby. Jenže když jsem si to dohledal, zjistil jsem, že nejcennější věc, kterou jsem ten večer měl v ruce, nebylo maso.

Proti střečkovitosti se na úrovni honitby nedělá odlov. Dělá se antiparazitární ošetření zvěře. A uživatel honitby ho nemůže nasadit jen tak — podmínkou je doložený pozitivní parazitologický nález u ulovené nebo uhynulé zvěře. Ten se dokládá laboratorním protokolem z SVÚ nebo potvrzením soukromého veterinárního lékaře — a u střečkovitosti ho může doložit i proškolená osoba.

Čti to ještě jednou. U střečkovitosti to smí doložit proškolená osoba. Tedy člověk, který u toho kusu stojí s nožem v ruce — v tomhle případě já. Ten nález je vstupenka k tomu, aby se s tím dalo v honitbě něco dělat plošně, a proto má cenu, i když samotný kus už ji nemá.

Proto ta informace putovala dál. Ten kus už nikomu nepomohl — ale nález ano, a je to jediná věc z celého večera, která měla nějakou hodnotu.

Pozor na letopočty: podmínky, které tady popisuju, vycházejí z Metodiky kontroly zdraví a nařízené vakcinace. Ta se vydává na každý rok zvlášť, takže než se na to někdo spolehne, ať si ověří znění pro aktuální rok.

Ta část myslivosti, o které se venku nemluví

Když se řekne myslivost, většina lidí si představí lov. Ranní posed, výřad, trofej na zdi. To všechno existuje, ale je to menší část práce, než se zvenku zdá.

Ta větší část vypadá takhle: vyřadit nemocné, dorovnat stavy, uklidit po tom, co se nepovedlo. Naplnit plán tam, kde ho nikdo naplnit nechce, protože jde o kusy, ze kterých nic není. A občas strávit večer prací, ze které vzejde čtyřicet kilo odpadu a nic víc.

Tohle nebyl lov. Byla to péče o zvěř. A myslím, že kdyby se o tomhle mluvilo víc než o trofejích, mluvilo by se o myslivosti jinak.

A ještě jedna myšlenka mi z toho zůstala. Nahlásit nález je správný krok, ale sám o sobě je to jedna informace v jednom rozhovoru. Teprve když se takové nálezy sčítají v čase, dá se z nich poznat, jestli šlo o výjimku, nebo o trend — a jestli má smysl sáhnout k plošnému ošetření. Jeden kus je příhoda. Pět kusů za tři roky je důvod něco udělat.

Než to zkusíš odhadnout sám

Tenhle text popisuje jeden konkrétní případ, ne návod. Rozhodovat o kusu můžu proto, že na to mám kurz a jsem k tomu vedený — a i tak platí, že z jednoho článku se nedá poznat, jestli je tvůj nález „pár larev“, nebo tenhle případ. Když si nejsi jistý, je od toho veterinární správa.