Tři hodiny ve tmě. Barneyho nakonec našel můj dvanáctiletý ohař

První hodina ještě není strach

Pes, který jde po černé, se vrátí. To si říkáš prvních dvacet minut. Pak půl hodiny. Pak si to říkáš pořád, ale už tomu tolik nevěříš.

Strach nepřijde naráz. Přijde tak, že si všimneš, že už půl hodiny voláš jméno stejným tónem a přestal jsi čekat odpověď. A že se začíná stmívat.

Tři hodiny

Chodil jsem revír systematicky, pak nesystematicky, pak už jenom chodil. Po nějaké době mi přijela pomoct žena. To je moment, který stojí za zmínku, protože v něm se to láme — dokud hledáš sám, pořád si namlouváš, že je to normální situace. Když si zavoláš pomoc, přiznáš si, že není.

Tma přišla úplná. V únoru přijde brzo a je hustá.

Tři hodiny jsem ho hledal pěšky. Když jsem prošel všechno, co se projít dalo, rozhodl jsem se dojít domů pro auto a objet revír a okolní vesnice.

Nebylo to vzdání. Byla to změna metody — a zároveň ta fáze, kdy už nehledáš psa v lese, ale u silnice. To je posun, který si nechceš přiznat.

Zvuk, který si dodneška neumím vysvětlit

Šel jsem po tmě k domovu. Na posledním mostku před vesnicí jsem něco zaslechl.

Nedokážu to popsat přesně. Kňourání, zaštěknutí, naříkání — něco mezi tím. Trvalo to chvilku a bylo to tak daleko, že to nemělo být slyšet.

Otočil jsem se a šel zpátky směrem, odkud jsem měl pocit, že to přišlo. Bylo to osm set metrů cesty, vzdušnou čarou čtyři sta. Neptej se mě, jak jsem to na tu dálku v noci slyšel. Nevím to dodneška.

Na kraji porostu jsem začal volat a pískat. A tentokrát přišla odpověď — štěkot. Šel jsem po něm do houštiny.

Neviděl jsem ho, ani když jsem stál dva kroky od něj

Barney byl zamotaný ve staré oplocence, pod větvemi smrku. Ne na volném místě, ne u cesty. Pod stromem, v drátu, ve tmě.

Našel ho Derill, můj dvanáctiletý maďarský ohař. Byl tam se mnou celou dobu a dovedl mě k němu.

Tohle je věta, kterou bych rád, aby si přečetl každý, kdo si myslí, že starý pes už jenom leží u kamen. Barneyho jsem sám nenašel. Našel ho pes, kterému je dvanáct.

Vyprošťování a shánění veteriny

Vyprošťování bylo dlouhé a opatrné. Zapletený drát a vyděšený pes nejsou kombinace, kterou vyřešíš silou — každý rychlý pohyb to utáhne.

Pak přišla druhá část večera: sehnat ve večerních hodinách veterinu, která má sonograf. To není samozřejmost a je dobré vědět dopředu, kam bys jel, protože ve chvíli, kdy to potřebuješ, na hledání není nálada.

Výsledek: pohmožděné vazy a kloub. Následovala rehabilitace. Dneska loví dál.

A teď to podstatné: nebylo to oko

Kdyby to bylo pytlácké oko, měl by tenhle text viníka a psal by se snadněji.

Byla to stará zapomenutá oplocenka. Drát, který tam někdo před lety natáhl kolem výsadby, a když výsadba odrostla, nikdo ho neuklidil. Zarostl, spadl, zapletl se do větví a leží tam dál.

To je horší zpráva než pytlák. Pytláků je málo a dělají to schválně. Zapomenutých oplocenek jsou v českých lesích tisíce a nikdo je nepočítá. Nejsou vidět, protože jsou zarostlé — a přesně proto se do nich pes zamotá dřív, než ho stačíš zavolat.

A tady je věta pro každého, kdo do lesa jen chodí se psem na procházku: tohle se netýká myslivosti. Týká se to každého psa, který sejde z cesty do houští. Ten drát nerozlišuje.

Co si z toho beru

Napsal jsem kolegům do spolku, kdyby ho někdo v honitbě viděl. To je věc, kterou udělej hned a ne až po druhé hodině — čím víc očí, tím líp, a nikdo se ti nebude smát.

Zjisti si dopředu, která veterina ve tvém okolí má večerní službu a sonograf. Napiš si to do telefonu. Ve chvíli, kdy to budeš potřebovat, budeš rád, že to nemusíš hledat.

A o té bezmoci: tři hodiny ve tmě jsou tři hodiny ve tmě a lepším plánem se nezkrátí. Jediné, co se s tím dá dělat, je nepřestat chodit.

S jedinou výjimkou — a ta stojí za to, aby ji z celého textu vzal každý, kdo bere psa do lesa: GPS obojek, a mít ho psovi na krku nonstop, ne jen na honu. To je jediná věc, která by z těch tří hodin udělala pár minut.

Po třech hodinách jsem šel pro auto. Kdybych ten zvuk na mostku neslyšel, dopadlo by to jinak.