Rána seděla na komoru. Kus přesto ušel 95 metrů trním
Field Life

Rána seděla na komoru. Kus přesto ušel 95 metrů trním

Rána byla na komoru, těsně za plecí. Viděl jsem, že sedí. A ten kus se přesto otočil, odešel s rudlem do trní a ušel devadesát pět metrů vzdušnou čarou. Tohle je o tom, co se děje potom — a proč je pes v takové chvíli to jediné, co funguje.

Deset minut předtím

Bylo to v sobotu devětadvacátého srpna, kolem půl dvanácté v noci. Ulovil jsem lišáka a hledal místo nástřelu a jeho samotného, když jsem za zády uslyšel, že v lese něco praská.

Lišák do té chvíle ležel asi pět metrů ode mě, v trávě, a já ho neviděl. Pět metrů. To byl toho večera teprve začátek.

Ulovený lišák ležící ve vysoké trávě
Tohle je ta tráva. Z pěti metrů jsem ho v ní neviděl — a to jsem věděl, že tam někde je.

Přikrčil jsem se a v podřepu, spíš po kolenou, jsem se dostal k místu nástřelu, kde jsem předtím odložil batoh a hůl. Když jsem se dostal k batohu, klečel jsem uprostřed louky a sledoval, jestli to, co vytvářelo praskání, vytáhne ven, nebo zůstane v lese.

Obeznání

Následně jsem zjistil, že jde o rudl černé. Rudl se několikrát otočil, takže jsem si stihl dobře obeznat jednotlivé kusy. Vedla ho velká vodící bachyně, druhá jistila z odstupu, a kolem pobíhala spousta selat kolem dvaceti kilo a pět lončáků.

Tohle je ta část lovu, o které se venku vůbec nemluví, a přitom zabere nejvíc času. Nesedíš tam a nečekáš, až se něco objeví. Díváš se, počítáš, přiřazuješ — a teprve z toho vzejde rozhodnutí, jestli vůbec.

Rozhodl jsem se lovit ve chvíli, kdy bachyně zavelela zpátky směrem k trní — trnky, křoviska, ostružiny. To místo dobře znám. Věděl jsem, že je to teď, nebo nikdy.

Rána

Jeden z lončáků se postavil pro ideální lov, neváhal jsem. Ve 23:30 padla rána. Na šedesát metrů, na komoru, těsně za plec. Viděl jsem, že je umístěná dobře.

A kus se otočil a šel s rudlem do trní.

To bylo přesně to jediné, co jsem nechtěl.

Barva na nástřelu, kus nikde

Došel jsem k místu nástřelu a během chvilky našel barvu. Rozhlédl jsem se, jestli kus neuvidím. Neviděl jsem.

A tady je věc, kterou si laik málokdy uvědomí. Dobře umístěná rána neznamená, že kus zůstane ležet. Zvěř toho unese víc, než by člověk čekal, a takových devadesát pět metrů, jako ušel tenhle kus, není nic výjimečného. Rozdíl mezi „složeno“ a „ztraceno“ se nerozhoduje výstřelem. Rozhoduje se tím, co uděláš potom.

Vrátil jsem se domů pro psa

Pro Barneyho, svého dvouletého německého křepeláka — toho samého, kterého jsem loni v únoru tři hodiny hledal ve tmě, když se zamotal do staré oplocenky.

Celé to trvalo půl hodiny — dojet domů, vzít psa, vrátit se. To je mimochodem doba, kterou je dobré si předem promyslet: čím dýl se čeká, tím hůř se stopa drží, ale hnát se do trní bez psa hned po ráně je ještě horší nápad.

Tentokrát to bylo obráceně. Nasadil jsem ho na dosled po podbarvené stopě — což je mimochodem přesně jedna z disciplín, na které se s ním připravujeme ke zkouškám.

A dneska můžu říct, že to byla nejlepší volba, jakou jsem mohl udělat.

Devadesát pět metrů po čtyřech

Barney šel po barvě a protáhl mě těmi trninami celou tu vzdálenost. Chvílemi jsem se plazil tunelem v trnkách, chvíli lezl po čtyřech, chvíli po kolenou.

A on držel stopu. Celou dobu.

Nalezený lončák v hustém porostu
Konec stopy. Tam, kde bych se sám nikdy nedíval.

Na konci té stopy ležel lončák. Osmatřicet kilo. Fotka od něj má v metadatech 00:12 — od rány uběhlo dvaačtyřicet minut, z toho půl hodiny padlo na cestu pro psa. Samotný dosled tedy trval něco přes deset minut.

Deset minut pro psa. Pro mě devadesát pět metrů po čtyřech.

Zásah těsně za plecí na komoru
A tady je ta rána. Na komoru, těsně za plecí — přesně tam, kam patří. A ten kus s ní ušel devadesát pět metrů.

Sám bych ten kus nikdy nenašel. To není skromnost, to je popis situace — do těch trnin se nedá jít po svých a bez nosu tam nemáš co dělat.

Popravdě: ten dosled pro mě byl větší zážitek než samotný lov.

Protože radost z práce a nadšení psa u nalezeného kusu černé pro mě v tu chvíli byly ta největší odměna a dar. Vlastně ta chvíle, proč to spolu děláme — já a Barney a jeho nadšení.

Proč tohle píšu

Protože se venku o myslivosti mluví skoro výhradně jako o výstřelu. A výstřel je v celé té věci ta nejkratší část.

Před ním je hodina obeznávání, kdy se rozhoduje, jestli vůbec. Po něm je dosled, který může trvat déle než celý zbytek večera — a bez cvičeného psa často nedopadne. Právě proto mají lovečtí psi zkoušky a právě proto se s nimi rok co rok cvičí. Není to soutěž. Je to podmínka toho, aby se zhaslý kus v takový okamžik dosledoval.

A ještě jedno je dobré zmínit: výcvik psa je klíčová záležitost. Já osobně jsem rád, že jsem asi před šestnácti lety — tehdy ještě jako nemyslivec — narazil na skvělé lidi, kteří mě dodnes učí, jak správně vycvičit loveckého psa: loveckyvycvik.cz.

Kdo tvrdí, že myslivost je o střílení, popisuje deset vteřin z pěti hodin — a hlavně jen jednu z jejích částí.