Strakaté sele: proč jsem ho ulovil právě proto, že bylo výjimečné

Ta noc

Lovil jsem s nočním viděním. To je podstatné, protože termovize by mi ukázala jen teplo — obrys, nic víc. V nočním vidění vidíš kresbu. A ta byla jasná od první chvíle: světlý základ, tmavé skvrny přes hřbet a plece.

Takže tady nebyl žádný okamžik překvapení u kusu. Rozhodnutí padlo dřív než rána.

Divoké prase strakaté nebývá

Černá zvěř má svoji škálu a je docela úzká: od šedočerné přes hnědou po rezavou, v zimě delší, hustší a tmavší srst. Sele je pruhované, to ano — ale to je maskovací kresba mláděte, která do půl roku mizí. Nic v té škále není strakaté.

Strakatost je znak prasete domácího. Ostatně máme na ni i vlastní národní plemeno — přeštické černostrakaté. Když tedy takovou kresbu vidíš na volně žijícím kuse, nedíváš se na barevnou mutaci divočáka. Díváš se na stopu po domácím praseti.

Křížence není zdaleka tak málo, jak by se zdálo

Tady mě rešerše dost překvapila. Studie publikovaná ve Scientific Reports v roce 2018 zmapovala nedávnou hybridizaci prasat a divočáků napříč Evropou a našla ji rozšířenou geograficky, v průměru u necelých čtyř procent vzorků. To zní málo. Jenže existují oblasti, kde je to úplně jinak — v některých vzorcích z Nizozemska a Rakouska vyšla nedávná domácí příměs až u 89 procent kusů.

A hlavně: hlavní zdroj té příměsi nejsou ztracená domácí prasata ze dvorků, jak by člověk čekal. Jsou to úniky a vypouštění z farmových chovů divočáků — a řada „farmových divočáků“ jsou sami kříženci, protože se snáz odchovávají a rychleji rostou. Tedy přesně to, co farmu zajímá.

Proč to vadí — a není to o čistotě krve

Kdybych řekl, že jde o genetickou čistotu, byla by to poloviční pravda a zněla by ideologicky. Skutečný důvod je praktičtější a týká se každého, kdo v honitbě řeší škody.

Dopady příměsi jsou podle citované literatury špatně předvídatelné. Může to znamenat ztrátu přizpůsobení místním podmínkám, morfologické změny, vyšší invazivnost. A mezi možnostmi je i takzvaný hybridní vigor — kdy kříženci díky vyšší heterozygotnosti prosperují líp než obě původní populace a mají vyšší reprodukční schopnost.

Přečti si tu poslední větu ještě jednou a dosaď si ji do situace, kterou zná každá honitba v republice. Stavy černé jsou vysoké, škody na polích rostou, plán lovu se plní hůř, než by měl. A do téhle rovnice může domácí krev přinést zvěř, která se množí ještě rychleji.

Nikdo ti neřekne, že tohle konkrétní sele by takové bylo. Nikdo to neví — právě proto, že jsou ty dopady nepředvídatelné. Ale to je celý argument: nepředvídatelnou věc nenecháváš běžet a rozmnožovat se, když ji máš na mušce.

Co na to zákon

Nic mimořádného. Doba lovu prasete divokého je celoroční — od 1. ledna do 31. prosince, pro všechny věkové kategorie bez rozdílu pohlaví. Sele jde lovit kdykoli, včetně společných lovů, kde je naopak lov dospělé černé zvěře omezený.

Takže rozhodnutí nebylo o tom, jestli smím. Bylo o tom, jestli mám.

Ta část myslivosti, o které se venku nemluví

Když se řekne lov, většina lidí si představí volbu: střelit, nebo nestřelit něco působivého. Trofej, kapitální kus, zážitek.

Jenže drtivá většina rozhodnutí v honitbě takhle nevypadá. Jsou to rozhodnutí o tom, co v té honitbě zůstane — jaký bude poměr pohlaví, jak se naplní plán, kolik toho sežerou pole a co se rozšíří dál. Sele není trofej. Tohle konkrétní sele byla položka v hospodaření, ne zážitek.

A ano, zní to tvrdě. Ale to je přesně ten rozdíl mezi lovem a myslivostí — a je to zároveň důvod, proč se o tom mimo obor skoro nemluví. Vypadá to totiž líp, když se to nevysvětlí.

Většina rozhodnutí v honitbě není o tom, co si chceš odnést. Je o tom, co v ní zůstane, když odejdeš.

Zdroje

Údaje o rozšíření hybridizace v Evropě: Hotspots of recent hybridization between pigs and wild boars in Europe (Scientific Reports, 2018). Doba lovu prasete divokého: informace k lovu prasete divokého, Ministerstvo zemědělství.

Fotka je moje vlastní, z toho večera. Metadata jsem z ní před zveřejněním odstranil — nesla souřadnice místa v honitbě.