Milan
Někdy se vydáte do honitby s jasným cílem – a vrátíte se s úplně jiným zážitkem, na který budete vzpomínat ještě dlouho. Tohle je příběh jednoho podvečera po celodenním dešti, kdy mě honitba nabídla setkání, na které jsem nebyl úplně připravený.
Po dešti za srncem, kterého znám
Celý den lilo, a tak jsem na šoulačku vyrazil až k podvečeru, kdy se obloha trochu vyčistila. Cílem byl srnec, kterého sledujeme už nějakou dobu – kus, který je v naší honitbě svým způsobem rarita. Na dlouhou dobu mi zmizel z dohledu, ale pořád jsem ho měl „v merku“ – přesně vědět, kde se kus zdržuje, je u takového srnce polovina práce.
Po asi dvaceti minutách opatrného šoulání jsem ho konečně našoulal. Bohužel se pohyboval na sousední honitbě – mimo dosah. Další hodinu jsem ho jen obeznával, sledoval, kam se posune, a vyhodnocoval, jestli se situace ještě změní. Nezměnila. Rozhodl jsem se srnce nechat na pokoji a přesunout se na místo, které u nás v honitbě má svoje vlastní jméno a pověst – kus lesa, kde se toho prostě vždycky děje víc.
Daněk pět metrů od cesty
Cestou k tomuto místu jsem se pohyboval potichu, krok za krokem, jak to po dešti v mokrém listí jde nejlépe. Najednou jsem zaslechl typické prasknutí větvičky. Asi pět metrů od sebe jsem uviděl mladého daňka – stál v naprostém klidu a v klidu se pásl, jako by tam nikoho jiného nebylo.
Chvíli si mě sice všiml a párkrát se po mně ohlédl, ale žádná další reakce nepřišla. Tak jsem ho jednoduše stál a pozoroval – jeden z těch okamžiků, kdy si připomenete, proč vlastně do lesa chodíte.
Vteřina, která změnila všechno
A pak se to stalo. Daněk šlápl na volně položenou větev v trávě – ostré prasknutí, a v tu samou chvíli se z přilehlého remízu zvedl jelen. Vyrazil směrem ke mně rychlostí, jako by ho někdo vystřelil z hlavně.
Na zlomek vteřiny jsme si navzájem pohlédli z očí do očí – a musím říct, že pro nás oba to byl dost intenzivní moment. Stihl jsem se jen pootočit. Jelen v posledním okamžiku udělal úkrok vpravo. Mezi námi v tu chvíli bylo sotva deset centimetrů.
Pár minut na zemi a kazatelna jako odměna
Po tomhle setkání jsem si ještě nějakou dobu poblíž sedl – ne kvůli odpočinku, ale abych si v klidu ověřil, že je všechno tak, jak má být, a v botách nezůstalo nic navíc. Adrenalin po takovém setkání odezní pomalu.
Když jsem se zase trochu uklidnil, vydal jsem se na blízkou kazatelnu. A ta mi za ten zážitek bohatě vynahradila – během následující chvíle jsem měl postupně na očích dančí, srnčí, vysokou i černou zvěř, včetně mláďat. Takový podvečer se nedá naplánovat. Buď ho dostanete, nebo ne – a tentokrát ho honitba nadělila plnými hrstmi.
